Zámek

Poměrně rozsáhlý komplex budov, jehož základem bylo starší sídlo zatím neznámého původu, které nechal přestavět na přelomu 15. a 16. století na renesanční zámek – rodovou rezidenci ostrovské větve hrabat Šliků, pravděpodobně Kašpar Šlik. Ve třicátých a čtyřicátých letech 17. století byl zámek upraven a rozšířen Juliem Jindřichem, vévodou Sasko-Lauenburským. V letech 1685-1690 nechal Julius František, vévoda Sasko-Lauenburský před původním šlikovským zámkem přistavět zámek nový – tzv. Lauenburský. Na výstavbě zámku se podíleli významní stavitelé Abrahám Leuthner, Kryštof Dientzenhofer a Giulio Broggi. Po požáru roku 1691 byl šlikovský zámek upraven jako vedlejší zámecké křídlo. Současná podoba zámeckého areálu je výsledkem úprav a přestaveb, prováděných velkovévody Toskánskými v průběhu 19. a 20. století. Znak císařského orla v kartuši, umístěný ve frontonu hlavního vstupu, pochází z doby, kdy majiteli byli velkovévodové Toskánští. Vstupní portál dokončený roku 1690 je dílem ostrovského sochaře Martina Möckela.

Dolní brána

Do komplexu zámeckých budov byla barokní úpravou fasád začleněna i původní Dolní brána, několika-patrová hranolová věž s průjezdem, která spojovala zámek se středověkým opevněním města.

Hotel Myslivna, dům č.p. 255

Dva objekty propojené do jednoho provozního celku byly původně částí panských hospodářských budov Bílého dvora z poloviny 17. století. Ve východní části, kde byly původně konírny je zachován systém čtyř polí českých placek na středních, volně stojících sloupech. Dnes hotel, dříve hostinec "U Westfálce". Příklad hospodářského zázemí panského sídla, později s funkcí pohostinskou. Původně gotický objekt. Zejména mohutné obvodové zdivo včetně bývalého podloubí, roztraktování přízemí pomocí mohutných arkád i sklepní prostory dokládají pravděpodobný vznik budovy ve druhé polovině 14. století. Po požáru v roce 1567 objekt renesančně přestavěn s dodatečně do osy průčelí přestavěnou hranolovou věží, na které jsou umístěny věžní hodiny, znak města a tři reliéfní desky, znázorňující Soud Šalamounův, Spravedlnost a Zuzanu v lázni. Při přestavbě bylo přízemí zaklenuto křížovými klenbami s výraznými hřebínky. Po roce 1795 byl objekt upraven v klasicistním duchu. Novogotická podoba objektu je výsledkem úprav po požáru města v roce 1866. V letech 1994 až 1997 bylo provedeno statického zajištění objektu a jeho celková obnova, respektující renesanční dispozici. V konšelské, dnes obřadní síni, byl restaurován fragment původní výmalby interiéru, na kterém zůstal zachován renesanční, latinsky psaný text právního charakteru.

Pohledová zeď

Původní stěnu vyhořelého šlikovského zámku s přilehlou hradební zdí upravil v devadesátých letech 17. století bádenský dvorní stavitel italského původu Domenico Egidio Rossi jako architektonickou kulisu zámeckého areálu. Ze strany města se v přízemí nacházely konírny. Interiér byl zaklenut systémem barokních plackových kleneb, což dodnes dokládají stopy po příčkách a přiznané otvory pro náběhy kleneb. Do zámecké zahrady byla fasáda bohatě architektonicky členěna se sochařskou výzdobou na vrcholu atiky. Velmi pozoruhodný a unikátní je motiv vodních fontán na hlavicích pilastrů, který připomíná proslavená vodní díla, jichž bylo v zámecké zahradě velké množství. Zeď byla po stranách ukončena o patro převýšenými věžicemi. Z pod severní věžice vytékala po kaskádách voda z mlýnského kanálu. Podle velké sochy Neptuna se nazývala „Věž velkého muže“. V grótě věže je dosud patrné středověké zdivo hradeb. Podledová zeď svým obdobným řešením fasády jako zámecké budovy opticky prodlužovala a výrazně monumentalizovala zahradní průčelí Lauenburského zámku. V letech 1997-1998 bylo provedeno statické zajištění Pohledové stěny, byla provedena povrchová úprava ze strany města a v prostoru před ní byly provedeny parkové úpravy.